Co je v domě není pro mě...?

Tak tuhle větu zná snad každý. Naštěstí je sepsáno spousta článků, které se staví ke vztahům, které vznikly na jednom pracovišti, kladně. Přeci jenom, kolik hodin trávíme v práci? Co všechno v práci prožíváme? Kolik energie do práce vkládáme? A lidé, kteří s námi pracují s námi také vše sdílí, radosti, starosti, vášně...Samozřejmě záleží na spoustě faktorů, v jakých pozicích se partneři nachází, jak jejich práce může oba ovlivnit apod. A teď si představte, že pracujete ve firmě, kde jste jen jedna z mála žen a zbytek zaměstnanců je opačného pohlaví nebo naopak. Není to jednoduché, samozřejmě se neotevřete možnosti založit si harém:) No a já jsem do takové firmy před lety nastoupila. Nemusím zmiňovat, kolikrát jsem tuto větu slyšela od svých známých:) No a kolikrát jsem na ni myslela...Musím přiznat, že čím víc jsem si zakazovala seznámit se s některým z kolegů, tím to mělo horší následky. No a když už jsem si říkala, že jsem vše zdárně zvládla, tak se mi k srdíčku dostal človíček, který se mnou pracoval již několik let. Nutno říct, nikdy jsem si nemyslela, že bychom se sblížili zrovna my dva. Ale znáte to, člověk míní, život mění. Jen tak si chodíte denně do práce a najednou někoho vidíte úplně jinýma očima, najednou k němu cítíte tolik lásky a vášně. A máme první následek. Přijdete do práce a usmíváte se na monitor, kde vám váš objev píše: dobré ráno lásko, jako jelítko. Potkáte se a vaše významné pohledy by mohly roztát i ledové sousoší. Kolegové kolem se jen usmívají, někteří závidí...A následuje mírná komplikace. Vášeň. Když se potkají dvě žhnoucí hvězdy, jak chcete tuto touhu zmírnit, alespoň malinko, abyste byli schopni soustředit se na svou praci? Těžko, věřte mi. Svádění na dálku, svlékání očima, bušení srdce, perverzní myšlenky....Všechna zákoutí pracoviště vám v tu chvíli budou připadat jako nebeská postel, jen ulehnout a přitáhnout k sobě svou lásku....Ale když se chce, všechno a všude jde....